ÚVOD O VRAKU NÁKRES FOTO-VIDEO POTÁPĚNÍ ÚČASTNÍCI

JAK TO VIDÍM JÁ

První zmínky o lodi, která se potopila nedaleko města Sozopol, jsem zaslechl od kamaráda, který se vrátil z bulharské dovolené. Když jsem potom poprvé sám pobýval v těchto místech, vyptával jsem se samozřejmě na další podrobnosti a svědectví. „Ano, byl jsem na ní, je velká“. „Je hodně hluboko a je tam studená voda“. „Vezla traktory a šicí stroje“, „ točili o ní film“ takové a jiné odpovědi jsem dostával při otázce co je to za lod. Jen zjistit její pravé poslední jméno byl velký problém a nakonec jsem odjížděl se jménem „ MONT BLANC“ uloženým v hlavě a s představou tajemného vraku v hlubinách.

Další rok už jsem se ve svém snažení posunul natolik, že jsem tu krásnou neznámou spatřil na vlastní oči. Byla tam. Ležící na pravém boku, porostlá mušlemi, velká a tajemná. Bohužel ponor s tehdy dostupným vybavením neumožnil nic jiného, než letmé seznámení a spíše než odpověď se vynořila další spousta otázek. Vrátil jsem se do čech a začal pátrat po historii tajemné lodi. Není přece možné, že by se o ní nic nevědelo. Je až úsměvné jak pomocí www sítě a několikerého ověřování faktů dokážete zjistit mnohem více, než když stojíte na břehu moře a koukáte přímo na místo, kde se lod potopila. Pak už nebylo těžké navrhnout dalším potápěčům výpravu k této lodi a když se jeden z nich dokonce uvolil vyndat ze své peněženky docela zajimavou částku jako expediční dar, byla naše výprava více než reálná.

Nemá cenu se zabývat jak se plánovalo, zařizovalo a zjišťovalo. Tady v čechách to vše vypadalo moc hezky, ale realita na břehu Černého moře je jiná… taková bulharská :-). Už cesta po vlastní ose by se dala nazvat malým dobrodružstvím, zařizování všech věci plánovaných asi půl roku předem znovu na místě během 2 dnů na náladě nepřidá, ale už také nemohlo zkazit naše nadšení z toho, že jsme zde a čeká nás dobrodružství.

Samotná realizace ponorů a průzkum lodi byly alespoň pro mne úžasným zážitkem. Zakreslovat plán lodi a pak se nechat provádět jejím trupem po perfektně vyvázané cestě od zkušenějších kolegů potápěčů. Pozorovat záblesky z fotoaparátů kdesi z vnitřku lodi a blikání světel v nákladových prostorech zatímco proplouváte obrovskou dírou v jejím boku, která způsobila její potopení a poslala ji na písečné dno. Výstupy a dekomprese v silném proudu, dlouhé houpání se na vlnách, když se kapitánovi ani na třetí pokus nedaří loď zakotvit. Večerní vzrušené rozbory, debaty co dál a vyhodnocováni již ziskaných výsledků. Odpočinkové ponory ze břehu s nadějí, že kromě krabů a mušlí narazíte na nějaký ten hliněný střep z dávných časů. Plnění lahví u vstřícných bulharských přátel ochotných se s vámi podělit téměř kdykoliv o své zásoby rakije. Zařizování věcí, při kterém je i ten nejtrpělivější krajan konfrontován s bulharskou mentalitou (bulharští přátelé to vysvětlují tím, že je 400 let okupovali ti líní turci a tak… ). Výlet do okolních měst, která vzkvétala již v dobách, kdy se na místě Pražského hradu proháněli vlci a medvědi. Večerní posezení v útulných restauracích a kavárnách, to vše je pro mne Bulharsko.

Nakonec i pocit, ze jsme něco noveho zkusili a můžeme teď předat svědectví o tom, že téměř před 100 lety plula po mořích jedna loď, proč, kam a jak se jí teď daří. A protože potopené lodě jsou podle mne obrovskými památníky a svědky své doby, je dobře je občas navštívit. Jakoby očistit a přečíst na takovém památníku nápis a dát o něm vědět všem ostatním. Z téhle stránky by se naše hra na výzkumnou expedici dala hodnotit jako více než úspěšná.

Roman Kupec